turnýry
(1870-1890)
Plynule na změny ve tvaru siluety navázala turnýra, která zúžila sukni zepředu a ze stran a ponechala pouze úzkou konstrukci podpírající zadní část sukně. Postupně odstranila konstrukci úplně a nahradila ji pouze vycpávkou česky mile pojmenovanou honzík.
Jak se móda uchylovala k pevně stanovené linii založené na aranžovaných drapériích, používá spíše látky vyšších gramáží, které lépe drží tvar. Velké výrazné vzory jsou v podstatě stejné jako u látek interiérových. Přesto i zde jsou výjimky, především mezi lety 1875-1880, kdy úzká silueta šatů odložila jakékoliv vycpávky a objemné spodnice a přiklonila se k jemným transparentním materiálům.
Takže i tady stejně jako v celém 19. století platí, že zhruba po pěti letech se móda proměňuje. Pozor na tyto proměny při tvorbě rekonstrukce šatů, aby se jednotlivé prvky oděvu dobově nepromíchaly a správný tvar sukně odpovídal tvaru rukávu i živůtku. Je to celkem rozšířená chyba, které se méně zkušení tvůrci replik dopouštějí. Zaručený recept jak se takovémuto omylu vyhnout, když nejste ve tvorbě replik zvláště kovaní, je vybrat si jeden originál popřípadě jednu módní litografii a tu okopírovat od začátku do konce se vším všudy a nesnažit se vybrat prvky, které se nám zalíbily z různých historických podkladů a míchat je na jednom kostýmu dohromady.
Celé 19. století striktně rozděluje módu určenou k jednotlivým částem dne a jednotlivým příležitostem (ranní nedbalky, dopolední vycházkový oděv, odpolední vycházkový oděv, banketové šaty a velká večerní róba). Etiketa určuje v jakém oděvu se přijímají návštěvy z rodinného kruhu, nejbližší přátelé či formální návštěvy, jak musí být oblečená žena v období smutku či podle svého věku a postavení. Zatímco večerní šaty odhalovaly dekolt, denní šaty byly zapnuté až těsně ke krku.
Pánská móda si ponechává frak pouze pro formální příležitosti. Jinak již vytvořila a používá takové oděvní součásti, které se poměrně s malými obměnami udrželi až dodnes – košili, kalhoty, vestu, sako a kabát.